ఆయ నాయఁ బోయఁ బోయ నల్లనాఁడె నీ
(॥పల్లవి॥)
ఆయ నాయఁ బోయఁ బోయ నల్లనాఁడె నీ
చాయల సన్నల పొందు చాలువయ్యా
(॥ఆయ॥)
వెన్నెలలు వేఁడెనుచు విసరించుకొనె నాపై
కన్నుల నవ్వులు చల్లి కాఁక రేఁచేవు
పన్ని వురిసిన యందుపై నుడుకు చల్లినట్లు
యెన్న మాతో మేకు సేసేవిఁక నేలయ్యా
(॥ఆయ॥)
పాయము వేఁగని యిట్టె బడలివుండె నాపై
నీ యడ మాట మూట లేల యేత్తేవు
చాయల వేయిటి మీఁద జవ్వాది కొమ్ము రీతి
ఆయములు సోకించే వవునయ్యా
(॥ఆయ॥)
సరసాలు వాఁడెనుచు సారెకు మొక్కె ననుచు
మురిపెము గోరేల మోపే వయ్యా
గరిమ శ్రీ వెంకటేశ కరుణించి మెచ్చినట్టు
కరఁగి కూడితి నన్నుఁ గత లేలయ్యా
(||pallavi||)
āya nāyam̐ boyam̐ boya nallanām̐ḍĕ nī
sāyala sannala pŏṁdu sāluvayyā
(||āya||)
vĕnnĕlalu vem̐ḍĕnusu visariṁchugŏnĕ nābai
kannula navvulu salli kām̐ka rem̐sevu
panni vurisina yaṁdubai nuḍugu sallinaṭlu
yĕnna mādo megu sesevim̐ka nelayyā
(||āya||)
pāyamu vem̐gani yiṭṭĕ baḍalivuṁḍĕ nābai
nī yaḍa māḍa mūḍa lela yettevu
sāyala veyiḍi mīm̐da javvādi kŏmmu rīdi
āyamulu sogiṁche vavunayyā
(||āya||)
sarasālu vām̐ḍĕnusu sārĕgu mŏkkĕ nanusu
muribĕmu gorela mobe vayyā
garima śhrī vĕṁkaḍeśha karuṇiṁchi mĕchchinaṭṭu
karam̐gi kūḍidi nannum̐ gada lelayyā